Projevit se... autenticky!

"Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je" - Jan Werich

Jak prosté! A ještě ke všemu absolutně logické - proč bychom měli vynakládat energii na to být někým jiným, chovat se tak, jak chtějí ostatní a potlačovat svoje přirozené reakce, když být sám sebou je pro naši mentální i fyzickou kapacitu výrazně efektivnější? Možná proto, že tady logika nefunguje.

Logika a rozum mají v dnešním světě poměrně významnou roli, resp. jako společnost jim přikládáme poměrně významnou roli. Jenže zapomínáme, že...

"Člověk není racionální tvor, který má emoce, ale emocionální tvor, který občas myslí" - MUDr. František Koukolík, DrSc.

Bohužel se většinou neučíme, jak pracovat s vlastními emocemi, a tak máme tendenci se od nich odvracet a volit jednodušší cestu - tu racionální. Setkávám se s tím u svých klientů, kamarádů a sama jsem si tím také prošla. Od malička jsem byla velmi vnímavá a citlivá, ale protože jsem se svými emocemi nedokázala pracovat a všude kolem sebe jsem viděla důraz na rozum (už jsi velká, tak buď rozumná; řekni mi jeden rozumný důvod apod.) na emoce jsem zanevřela. Nějakou dobu jsem fungovala naprosto bez problému, ale po pár letech, jakoby se něco změnilo. Ztratila jsem jistotu sebe sama, najednou jsem nevěděla, kam jdu a proč. Kdo vlastně jsem?

Dlouho jsem tomu nerozuměla - nedávalo to vůbec žádný smysl. Logika zde byla krátká a já jsem nic jiného neznala. Stejně jako ta malá holka, která nedokázala se svojí citlivou částí pracovat, ani moje dospělé já si nevědělo rady. Nedokázala jsem říct, co chci, popsat, jak se cítím, říct nahlas svůj názor. Nedokázala jsem se projevit. O projevení svého pravého já ani nemluvím.

Co mi pomohlo? Pochopila jsem, že emoce jsou pro mě důležité - díky mé citlivosti a vnímavosti možná víc než pro jiné - a že se mi nesnaží ublížit, ale naopak mi můžou pomoct. Začala jsem se sebou víc komunikovat a zjistila, že, když propojím rozum a cit, mám k dispozici hned 2 parťáky, na které se můžu spolehnout.

"V přírodě neexistuje nic izolovaného, ale vše je v propojení s něčím, co bude existovat po tom, co je právě teď kolem..." - Johann Wolfgang Goethe

Komunikace je pro mě jednou z nejdůležitějších částí života. Možná dokonce tou úplně nejdůležitější. V podstatě kdekoliv narazíme na interpersonální komunikaci (asertivní komunikace, efektivní komunikace, komunikace zpětné vazby atd.), ale už o poznání méně slyšíme zmínky o důležitosti intrapersonální komunikace. Pro mě osobně to tady začíná. Proč?

Kdo je Tvůj nejbližší člověk?

Kdo je ve Tvém životě nejdůležitější?

Ano, jsi to Ty.

Můžu se spoléhat na ostatní, když se nemůžu spolehnout sama na sebe? Můžu věřit ostatním lidem, když nevěřím sama sobě? Můžu žít ve fungujícím vztahu se svým partnerem, když nemám fungující vztah sama se sebou? Můžu být upřímná k ostatním, když nedokážu být upřímná sama k sobě?

Vím, že někdy je těžké se podívat pravdě do očí. Bojíme se zklamání, že nejsme takoví, jak jsme si představovali. Stydíme se, že jsme nenaplnili naše očekávání. Bojíme se opustit svoji jistotu a zaběhnuté koleje, i když nám v nich není dobře. Jenže - je odvracení zraku opravdu řešení? Pravda nezmizí tím, že ji budeme ignorovat. A čím déle budeme zrak odvracet, tím těžší s tím bude přestat. Řeknu Ti malé tajemství - všichni jsme křehcí, všichni řešíme vlastní (a velmi podobné) nejistoty a všichni chceme být lepší. A je to úplně v pořádku.

V jakých životních situacích/oblastech k sobě nejsem upřímný/á?

Jakou masku si nejčastěji nasazuji?

Před čím mě má moje maska uchránit?

Vím, kdo jsem, co chci a kam jdu

Nikdo nás nedokáže tak tvrdě zkritizovat jako my sami. Je zajímavé, že většinou máme více pochopení pro chyby ostatních než pro ty naše. Neustále si tvoříme překážky místo toho, abychom si svůj život usnadňovali. Být sám/sama sebou přece musí ze své podstaty být snadné! Být autentický/á, upřímný/á k sobě i k ostatním, znát svoji osobní hodnotu, být schopný/á říct, jak se cítím bez jakýchkoliv obav ze soudů nebo opovržení. Mluvit, ale i poslouchat - a naslouchat.

Pokud věnujeme čas sami sobě, abychom se mohli poznat a pracovat na našem vnitřním vztahu, vytvoříme si základy, na kterých můžeme bezpečně stavět. Díky tomu, že se dokážeme napojit na naše vnitřní já, jsme schopni se lépe vyjadřovat, popisovat svoje pocity, odolávat manipulacím, naslouchat ostatním a cítit obrovskou svobodu!

Zavři oči. Představ si, že jsi na svém nejmilejším místě. Někde, kde se cítíš sám/sama sebou, kde neexistuje stres, hodnocení od ostatních, nároky okolí a hlavně - kde Ty sám/sama sobě dovolíš jen tak BÝT. Roztáhni ruce a zhluboka se nadechni.

• Co cítíš? Co vidíš? Co slyšíš?

• Chce se Ti křičet? Křič!

• Chce se Ti smát? Směj se!

• Chce se Ti brečet? Breč!

Určitě si vybavíš situaci, kdy Tě čekalo něco, čeho ses obával/a, představoval/a sis všechny možné i nemožné scénáře, třeba jsi i špatně spal/a, ale jakmile bylo po všem, řekl/a sis, že to vlastně nebylo tak hrozné. Zkus si teď, prosím, představit, že přesně tohle se stane, jakmile se sebou začneš komunikovat a být k sobě upřímný/á.

Chceš na své cestě parťáka, který Ti pomůže najít svoje já a svobodně se projevit? Moc ráda Tě doprovodím. 🍀