Až...

Až přijde ten správný čas. Až děti vyrostou. Až nebudu mít tolik práce. Až budu mít víc peněz a větší jistotu... Až nastane ideální konstelace hvězd! Věty, které běžně slýchám od klientů, kamarádů i rodiny.

Znáte to? Jasně, že jo! Všichni se s touto malinkou spojkou, jejíž síla je mnohem větší, než si uvědomujeme, setkáváme. Slýcháme ji od malička: až dojíš oběd, můžeš si jít hrát... až doděláš úkoly, můžeš jít ven... až budeš dospělý/á, můžeš řídit auto. Nevinné, že? Ve všech těchto případech nám "až" pomáhá. Díky němu se děti naučí, že existují určité hranice, vybudují si návyky a zjistí, že některé aktivity opravdu nejsou pro děti. Jenže tyto dětské věty se od vět úvodních mírně liší. Dokážete ten rozdíl popsat?

Na chvíli si odskočím do dob studia lingvistiky a trošku si věty rozebereme. 

V obou případech "až" vyjadřuje časovou ohraničenost, tzn., že něčeho musíme dosáhnout, něco musíme ukončit, abychom mohli začít s jinou aktivitou. A zároveň je jedno podmíněno druhým. Pokud neukončíme první činnost, nemůžeme začít druhou.

U obou typů vět je ale zásadní rozdíl v konkrétnosti úkolu, který musí pro danou změnu nastat - ukončit se. Všichni víme, co znamená "dojíst oběd" a kdy dosáhne člověk dospělosti - alespoň té formální 😊 Činnosti jsou jasné, zřetelné, ukotvené. Malé dítě ví, že dojedený oběd znamená prázdný talíř. Co ale znamená "správný čas"? Kdy děti vyrostou a kolik peněz je víc? Na tyto otázky se nedá jednoznačně odpovědět. Pro každého z nás zní odpověď jinak. Vyplývá z našich zkušeností, naší osobnosti, našich plánů, ale také z naší aktuální situace. 

Dostatečná konkrétnost a definovanost je pro "až věty" nesmírně důležitá. Pokud si nebudeme jistí, jakou činnost máme ukončit, nikdy ji neukončíme a tím pádem nezačneme s činností novou. Je to vlastně úplně jednoduché a logické. Stejné je to se vším v našem životě. Proč to tedy neděláme? Důvodů je hned několik, některé vycházejí z naší lenosti, jiné z nedůslednosti a další např. ze strachu. Nejčastěji se setkávám se třemi:

1. "Vždyť přece vím, co to znamená"

Už jsem to nakousla výš. Necítíme potřebu definovat "správný čas", protože prostě víme, co to pro nás znamená. V naší aktuální situaci má naše představa jasnou formu. Teď a tady je to nad slunce jasné. Proč bychom tedy měli ztrácet čas nějakými definicemi, když máme pocit, že to vůbec nepotřebujeme. Protože to pro dosažení našeho cíle potřebujeme. Aktuální situace se neustále mění a s ní i naše vnímání daného cíle. Působí na nás nejrůznější podněty, které (vědomě či nevědomě) dotvářejí a přetvářejí naši představu. 

2. Cíle nejsou naše

Říkáme si, co všechno uděláme, do čeho se pustíme a čeho dosáhneme. Dáváme sí mety, jdeme si za svým, ale ono se nám to nedaří. I když máme všechno ideálně nastavené, nejde to. V takovém případě je potřeba se zamyslet, jestli danou věc opravdu chceme, resp. jestli chceme opustit jednu skutečnost/činnost/situaci a dostat se do jiné. Zní to zvláštně, že? Proč bychom si dávali mety, na které vlastně nechceme dosáhnout? Zkuste si odpovědět, jestli všechny vaše cíle jsou opravdu vaše. Máme totiž tendenci nevybočovat z davu, jít s naším kmenem, a proto přebíráme společenské a kulturní cíle. Zjednodušeně řečeno, snažíme se dosáhnout toho, co si myslíme, že je v široké společnosti považováno za úspěch. 

Bohužel myslíme příliš na to, co by chtělo okolí a nesoustředíme se na to, co bychom chtěli my. 

3. Strach

Strach je přirozená součást našich životů. Může nám pomáhat, ale asi jste si při představě strachu vybavili spíš negativní pocity. Jasně, máme ho spojený s nejistotou, nervozitou, která nám není příjemná, s něčím neznámým a mimo naši kontrolu. Je to takový dobrý sluha, ale zlý pán. 

V případě "až vět" je strach spojený se změnou. Bojíme se opustit to, co moc dobře známe, a vstoupit do neznáma. Nevíme, co nás tam čeká, jestli nám v "novém" bude dobře, jestli nebudeme později litovat našeho rozhodnutí, jestli si tím neuškodíme apod. Máme strach, a tak zůstaneme v naší komfortní zóně. Tam je nám fajn, ale na druhou stranu se moc nehneme z místa. Abychom se v životě posunuli, nabili se energií, zažili vzrušení z úspěchu a překonání překážky, musíme se přesunout do zóny růstu. Tehdy zažíváme tzv. pozitivní stres, neboli eustres. Někdy může být ale výzva příliš velká a dostaneme se rovnou do zóny paniky. V ten moment cítíme nepříjemný stres - distres - a ten není pro naše tělo dlouhodobě přínosný. 

Pokud ale po něčem opravdu toužíme, byla by škoda se nechat ovládnout strachem a nevyzkoušet to. Co myslíte?

Co si z toho odnést? 

1. Vždycky se zamyslete, jestli jsou vaše cíle opravdu vaše. Je to opravdu to, co chcete? Po čem toužíte? Bez čeho si svůj život nedokážete představit?

2. Pořádně si cíl i dobu, o kterou cíl posouváte, vydefinujte - i v případě, že se vám to aktuálně zdá nad slunce jasné.

3. Nebojte se! V komfortu je to pohodlné, ale neposunete se. Pokud je váš strach příliš velký, přehodnoťte váš cíl a/nebo ho zmenšete. 

Tak vzhůru do toho! 💪